O NEHODĚ V LABORATOŘI

„Dobrý den, pane profesore,“ volal už z dálky pan Vomáčka na profesora Luminaxe, který zrovna přicházel ke své laboratoři. Pan Vomáčka bydlí nedaleko laboratoře, kterou často navštěvuje. Jsou s profesorem dobří přátelé. Profesor Luminax mu občas opraví nějaký přístroj a pan Vomáčka mu zase nosí ovoce a zeleninu, kterou vypěstoval na své zahrádce.

„Dobrý den, pane Vomáčko, už dlouho jsem Vás neviděl. Jak se Vám daří, příteli,“ odpověděl profesor Luminax. Srdečně si potřásli rukama.
„Já se mám výborně,“ opáčil pan Vomáčka, „zrovna dozrávají moje nejchutnější jablka a kedlubny už se taky buclatí. Těším se, až si je dáme s chlebem s máslem. A co vy, pane profesore?“
„Ale, zrovna mě trápí jeden takový problém, který nemohu rozlousknout,“ zachmuřil se profesor Luminax.

Pan Vomáčka už se radši dál neptal. Věděl, že o takových věcech Luminax nerad mluví, a tak raději změnil téma. „Slyšel jste o té strašné bouřce, která se tady přehnala předevčírem? Hřmělo, že nebylo slyšet slova, a blesky létaly na všechny strany. V celé čtvrti vypadla na celou noc elektřina!“

Profesora Luminaxe vytrhla informace o bouřce z jeho zachmuřeného zadumání. Se zájmem se podíval na pana Vomáčku. Ten byl rád, že přítele přivedl na jiné myšlenky, a proto pokračoval.

„Jeden blesk musel udeřit tady někde v sousedství. Byla to taková rána, až se nám třásly skleničky na poličkách.“

Profesorův obličej byl čím dál míň zachmuřený, dokonce se zdálo, že se začíná i trochu usmívat pod vousy. To bylo panu Vomáčkovi divné, přece jen, to, že se strhne silná bouřka, není většinou důvod k radosti. Dál proto pokračoval trochu opatrně a důkladně u toho zkoumal profesorův obličej.

 „U vás se nestalo nic?“

Profesor Luminax už se nesmál jen tak malinko. Měl pusu rozesmátou od ucha k uchu!

„Samozřejmě, že stalo!“ odpověděl. „Když jsem přišel do laboratoře, byl všude příšerný nepořádek. Spousta vybavení byla rozházená, a něco dokonce rozbité. Můj nový robot úplně šílel. Jezdil sem a tam po laboratoři, třásl se po celém těle, strašně to v něm skřípalo, vrčelo a kvílelo. Vůbec se mi ho nedařilo uklidnit. Nezafungoval ani jeho samovypínací režim, který ho měl v případě selhání povelů vypnout. Nakonec jsem ho musel vypnout dálkovým ovladačem!“ zvolal profesor nadšeně.

„To je divné“, myslel si pak Vomáčka. Teď už se v obavě o přítelovo duševní zdraví začal trochu mračit on. „Takové zprávy přece nejsou žádný důvod k radosti, ale Luminax vypadá, jako kdyby právě přišel na nějaký nový vynález nebo jako kdyby vyřešil něco, nad čím bádal roky!“ Nechtěl přítele přerušovat. Doufal, že se brzy dozví, co ho tak potěšilo, proto napjatě poslouchal dál.

Profesor Luminax si všiml, že se jeho přítel tváří zmateně, a tak se pustil do vysvětlování. Samozřejmě, že ho nepotěšilo, v jak žalostném stavu našel svou laboratoř. Ani to, že se porouchal jeho nejnovější vynález. Ale díky novým informacím konečně přišel na to, co se v laboratoři vlastně stalo.

„Díky příteli,“ objal zmateného pana Vomáčku. „Vy jste mi pomohl vyřešit záhadu, nad kterou si lámu hlavu ve dne v noci už druhý den! Objasnit mi to pomáhají i děti ze zdejší školy. Vymyslely spoustu hodně pravděpodobných důvodů, ale až doteď jsem si nemohl být jistý tím, který je ten správný. Ale teď už to konečně vím! Už vím, proč jsem laboratoř i svého Pixlíka našel v takovém stavu!“ radoval se. „Ten blesk, který vám roztřásl skleničky na policích, uhodil do mé laboratoře. Výboj blesku musel projít elektrickou sítí a z ní přeskočit i na Pixlíka. Elektrický proud, který je v blesku obsažený, asi spálil některé jeho obvody a teplota blesku mu asi smazala části paměti. Přece jen může dosahovat i 30 000 °C! To všechno by vysvětlovalo Pixlíkovo bláznivé chování i nepořádek v laboratoři, který asi způsobil on, když se neovládal.“

„A to vám udělalo takovou radost?“ pronesl pochybovačným hlasem pan Vomáčka.
„Ano!“ řekl pevně profesor Luminax. „Všechny škody v laboratoři se dají opravit a rozbité věci nahradit. Dokonce i Pixlíka můžu spravit. Ale dokud jsem nevěděl, proč k tomu došlo, nemohl jsem zabránit tomu, aby se taková situace už neopakovala!“
„A co tedy budete dělat?“ zeptal se pak Vomáčka.

„Navrhnu pro Pixlíka speciální protibleskovou ochranu! No, a děti ze školy mi slíbily pomoc s Pixlíkem. Pomůžou mu znovuzískat jazykový slovník a naučí ho základní komunikační dovednosti. Je to sice hrozně moc práce, ale vím, jak jsou šikovné, takže nepochybuji, že to zvládnou!“

„Tak to jsem rád,“ oddychl si pan Vomáčka. „Nebojte, příteli, Vy to všechno vyřešíte! A pokud Vám pomohou i zdejší školáci, bude vše brzy tak, jak má být! Ale teď už musím běžet na zahrádku,“ loučil se ve spěchu pan Vomáčka. „Kedlubny na mě čekají. Musím je pořádně pokropit, aby byly křupavoučké a šťavnaťoučké, ale hlavně, aby byly brzy zralé. Až budete s prací hotovi, přinesu je na oslavu! Ať se Vám daří!“ popřál pan Vomáčka při odchodu.
„Děkuji, příteli, ať se daří i Vám! Na kedlubny už se moc těším!“ volal profesor Luminax na svého přítele mizejícího v dáli a zamířil zpět do své laboratoře plný elánu do práce.