o výletu na houby

Ahoj, profesore Luminaxi,

zrovna ležím v nemocnici, a tak ti píšu dopis, protože se hrozně nudím. Možná ti už dědeček říkal, co se stalo, ale nevím, jestli jste se už viděli. Každopádně ale bohužel nemůžu přijít na návštěvu do tvé laboratoře, ach jo. Takže, co se stalo…

Samozřejmě víš, že hrozně ráda chodím na houby, což jsem musela zdědit po dědečkovi, protože nikdo jiný u nás doma houby nesbírá, a dokonce ani nejí. Ale já to miluju. Sbírání i jedení, samozřejmě! Jsou to moje nejoblíbenější činnosti, hned za gymnastikou a kreslením. Hlavně teda proto, že na houby nemůžu chodit celý rok, ale kreslit a cvičit ano.
Teď zrovna rostou, takže jsme o víkendu s dědečkem vyjeli autem do našeho oblíbeného lesa. Přesné místo neuvádím schválně, protože je děsně tajné! 😊 (Raději počítám s tím, že se tento dopis může dostat do nepovolaných rukou, takže nemůžu vyzradit žádné přísně střežené informace!)

Dojeli jsme do lesa a nevypadalo to dobře. Našli jsme jen pár prašivek. Ale nevzdali jsme to! Za potokem, kousek od kamenné stráně na nás čekaly! Klobouk na klobouku! To byla paráda! Ještěže to mám vyfocené, jinak bys mi ani nevěřil! Mysleli jsme si, že to ani nepobereme.

Už jsem měla skoro plný košík, když tu najednou jsem ucítila hroznou bolest v lýtku. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen trn z maliníku, nebo že mě štípl nějaký hmyz. Ale byla to divná bolest, taková pálivá a bodavá. Rychle se zvětšovala. Už mě brněla celá noha. Najednou jsem v trávě kousek ode mě uviděla mizet dlouhý ocas. „Had!“ vyjekla jsem. Nezdál se být moc velký. Na zádech měl černou klikatou čáru. Vyhrnula jsem si tepláky a uviděla jsem dvě čerstvé ranky blízko sebe.

„Dědooooo, pomoooooc, mě uštkl had!“ brečela jsem. Chtěla jsem hada trochu popsat, ale dědeček se mě snažil hlavně uklidnit, že to nic není a že to bude dobré. No, to se mu lehce povídalo, ale bylo vidět, že se taky bojí. Rychle mi prohlédl ránu, pak mi nohu zpevnil dvěma větvemi a pomohl mi vstát. Noha mě sice bolela, brněla a trochu se mi i točila hlava, ale vypadalo to, že můžu jít. „A co košíky?!“ vyhrkla jsem. Přece jsem je tam nemohla nechat. Dědeček sice říkal, že ty teď nejsou důležité, ale byly plné hub, tomu se přece nedalo věřit!

Při chůzi jsem se opírala o dědečka. Opatrně jsme došli až k autu. Dědeček mě naložil a vyrazil jako závodník formule 1. Za chvíli už jsme projížděli bránou nemocnice. Na pohotovosti byl hrozně sympatický pan doktor. Popsali jsme mu, co se stalo. Pan doktor říkal, že to bude dobré. Tipoval, že to byla asi zmije, která je sice jedovatá, ale pro zdravého člověka není její jed smrtelný. Ptal se, jaké mám příznaky a rozhodl, že si mě na pár dnů nechá na pozorování v nemocnici. Taky jsem dostala kapačku. Nevím, jestli víš, co to je, tak ti to raději popíšu. Nade mě zavěsili do stojanu takovou lahvičku. Sestra propíchla špunt takovou zvláštní injekcí, k té připojila průhlednou hadičku a konce hadičky připojila k další jehle, kterou jsem měla zapíchnutou v ruce. Ale neboj, bylo to v pohodě, ani to nebolelo. Až na to, že musím ležet, což je děsná nuda. Přemýšlím, že bych teď mohla mít nějakou superschopnost jako Spiderman!

Samozřejmě se moc těším domů. Musím to pořádně dramaticky vylíčit kamarádům a Tomovi. Určitě do toho zapojím armádní záchranářský vrtulník, přísně střežené místo v tajném oddělení nemocnice a samozřejmě i ty speciální superschopnosti. Kdyby se do té doby neprojevily, zkusím aspoň nějaké vymyslet. Kamarádi mi na to sice neskočí, ale aspoň se tomu zasmějeme.

Měj se moc a moc hezky! Moc tě zdravím a těším se na tebe,

Anička